Pozůstaky těžby zlata jsou dodnes patrné na mnoha místech, pro laika však často obtížně rozpoznatelné, neboť se jedná o různé terénní nerovnosti často obtížně rozpoznatelné od jiných pozůstatků lidské činnosti nebo od přírodních útvarů. V západní části obce Suchá Rudná lze nalézt tzv. Měkkou žílu - uměle vytvořenou depresi v délce asi 500 m a šířce až 100 m ve tvaru oblouku. Západní stěna dobývky má příkrý sráz a převýšení v průměru kolem 10 - 15 m, východní okraj dobývky pozvolna navazuje na okolní terén.Dobýváno bylo až do hloubky kolem 100 m.
V jižní části Měkké žíly jsou pozůstatky důlních jam, které jsou dnes zatopeny a tvoří v krajině jezírko. V západní, příkré, stěně byla v 17. století ražena štola Liščí díra. V jižním a jihozápadním pokračování Měkké žíly se nachází dobývka zvaná Podmáslí. Těžba byla prováděna jednak povrchově, jednak důlními díly. Jedná se o jeden z nejbohatších dolů 16. století v revíru. Dnes jsou pozůstatky dobývání patrné v terénu v délce cca 350 m. Do prostoru Podmáslí byla potřebná voda dodávána kanálem, který odebíral vodu z prostoru Hvězdy u Karlovy Studánky ze vzdálenosti cca 6 km. Na rozdíl od předchozích těžebních děl, ve kterých byly těženy povrchové, zvětralé partie hornin, ze kterých bylo zlato získáváno různým rozmýváním - gravitačně, v prostoru tzv. Velké žíly byla dobývána křemenná žíla v čerstvé hornině. Dobývka je cca 190 m dlouhá, až 25 m široká a hluboká cca 10 m. Ve dně dobývky je zachovalá úpadní štola. Z historických pramenů z 18. století bylo na okraji zbytku žíly zjištěno 623 g zlata na jednu tunu žiloviny a stejné množství stříbra. Pokusy o obnovu těžby na žíle ztroskotaly na silných přítocích podzemní vody.
Podle článku Ing. V. Hodného a Ing. P. Strohalma (Hodný, Václav; Strohalm, Petr: Historie dolování na Jesenicku - Andělskohorský rudní revír, www.diamo.cz) a článku J. Nováka V. Štěpána (Novák, Jaromír; Štěpán, Václav: Exploatace zlata na Bruntálsku, Časopis Slezského muzea, série B, 35-1986, Opava) zpracoval M. Marek