Těžba zlata v andělskohorském rudním revíru

    Andělskohorský rudní revír je z historického pohledu jedním z nejstarších dochovaných důkazů o hornické činnosti na území severní Moravy a zahrnuje pozůstatky zejména po těžbě zlata. Historie dolování na tomto území sahá prokazatelně do doby cca 1 500 let před n.l.

    Andělskohorský rudní revír se nachází na východním okraji Hrubého Jeseníku mezi obcemi Karlova Studánka, Ludvíkov, Vrbno p. Pradědem, Andělská Hora a Stará Rudná. Jedná se o revír s rozlohou cca 30 km 2. Centrum těžby bylo zejména v okolí obce Suchá Rudná.


    Andělskohorský rudní revír navazuje na další významné rudní revíry v tomto regionu: Na jihu je to historicky známý hornoměstský rudní revír, ve kterém byly těženy rudy olova a zinku ještě v 60. letech 20. století, s významnými ložisky železných rud pokračujícími do oblasti Malé Morávky, na severu je významný zlatohorský rudní revír se zlatem, měděnými, olověnými a zinkovými rudami. Od jihu můžeme sledovat vývoj ložisek Pb - Zn sulfidů (Horní Město - těženo ještě v 60. letech 20. století) dále železných rud typu Lahn - Dill (Malá Morávka s historickými dobývkami z 16. století a staršími)
    Andělskohorský revír je geologicky tvořen horninami svrchní části devonského vrbenského souvrství s přechodem do kulmu - andělskohorského souvrství. Jedná se o regionálně metamorfovaný vulkanosedimentární komplex hornin zahrnující tzv. černé břidlice, metadolerity a metatufy.
    Zlato je vázáno hlavně na sekreční křemennou žilovinu, které je prostorově vázána na směry SV - JZ až SSV - JJZ. Zlato se v andělskohorském revíru získávalo několika způsoby - měkkým dolováním ve zvětralinách, rýžováním na rozsypech ale i dolováním na křemenných žilách. Počátek dolování a těžbu zlata v revíru lze spojovat s keltským osídlením. Předpokládá se, že v této době bylo dolování zaměřeno právě na tzv. měkké dolování a rýžoviska. Doklad o keltském osídlení a měkkém dolování v Suché Rudné byl nalezen v roce 1983 při hloubení průzkumné rýhy přes historickou dobývku Měkká žíla. Jednalo se o nález hrotu šípu a zbytky dřevěného rýžovnického splavu. Ze vzorku zuhelnatělých dřev v blízkosti nálezu bylo pomocí uhlíku C14 stanoveno stáří na cca 3500 let.
    Těžba zlata v andělskohorském revíru byla v minulosti několikrát přerušena a znovu obnovena a největší rozmach těžby lze datovat do doby keltského osídlení, raného středověku (do roku 1 200 n. l. - odhaduje se, že bylo vytěženo až 6 000 kg zlata) a pak až do 16. století. Historické doklady o dolování v andělskohorském revíru jsou až z 16. století. V těchto písemnostech se často objevuje skutečnost, že při ražbě nových štol (hlavně odvodňovacích) k zastižení nižších partií ložiska pod terénem bylo naraženo na staré dobývky. V té době bylo vytěženo cca 300 kg zlata.
    V dalších letech, zejména pak v 17. a 18. století, nastal nový zájem o těžbu. A četné pokusy byly podniknuty v 19. století a na přelomu 19. a 20. století s proměnlivými úspěchy. Vesměs se jednalo o obnovu starších dobývek a jejich rozšiřování.
    Pozůstatky těžby zlata jsou dodnes patrné na mnoha místech, pro laika však často obtížně rozpoznatelné, neboť se jedná o různé terénní nerovnosti často obtížně rozpoznatelné od jiných pozůstatků lidské činnosti nebo od přírodních útvarů. V západní části obce Suchá Rudná lze nalézt tzv. Měkkou žílu - uměle vytvořenou depresi v délce asi 500 m a šířce až 100 m ve tvaru oblouku. Západní stěna dobývky má příkrý sráz a převýšení v průměru kolem 10 - 15 m, východní okraj dobývky pozvolna navazuje na okolní terén. V jižní části Měkké žíly jsou pozůstatky důlních jam, které jsou dnes zatopeny a tvoří v krajině jezírko. V západní, příkré, stěně byla v 17. století ražena štola Liščí díra. V jižním a jihozápadním pokračování Měkké žíly se nachází dobývka zvaná Podmáslí. Těžba byla prováděna jednak povrchově, jednak důlními díly. Jedná se o jeden z nejbohatších dolů 16. století v revíru. Dnes jsou pozůstatky dobývání patrné v terénu v délce cca 350 m. Do prostoru Podmáslí byla potřebná voda dodávána kanálem, který odebíral vodu z prostoru Hvězdy u Karlovy Studánky ze vzdálenosti cca 6 km. Na rozdíl od předchozích těžebních děl, ve kterých byly těženy povrchové, zvětralé partie hornin, ze kterých bylo zlato získáváno různým rozmýváním - gravitačně, v prostoru tzv. Velké žíly byla dobývána křemenná žíla v čerstvé hornině. Dobývka je cca 190 m dlouhá, až 25 m široká a hluboká cca 10 m. Ve dně dobývky je zachovalá úpadní štola. Z historických pramenů z 18. století bylo na okraji zbytku žíly zjištěno 623 g zlata na jednu tunu žiloviny a stejné množství stříbra. Pokusy o obnovu těžby na žíle ztroskotaly na silných přítocích podzemní vody.
    V současné době je andělskohorský rudní revír v pozadí zájmů z hlediska zlata jako suroviny, ale je unikátním dokladem historie dolování zlata v našich zemích. Více či méně zachovalé rozlehlé dobývky četné pinkové tahy v délce několika stovek metrů, přívod vody k místu povrchové těžby a odvodnění hlubinných dobývek nastiňují představu o technické dovednosti starců v dolování zlata a jeho vlivu na rozvoj tohoto území.

    Podle článku Ing. V. Hodného a Ing. P. Strohalma (Hodný, Václav; Strohalm, Petr: Historie dolování na Jesenicku - Andělskohorský rudní revír, www.diamo.cz) a článku J. Nováka V. Štěpána (Novák, Jaromír; Štěpán, Václav: Exploatace zlata na Bruntálsku, Časopis Slezského muzea, série B, 35-1986, Opava) zpracoval M. Marek