Výsledkem války byl zánik čtyř monarchií - ruské, habsburské, německé a turecké. Na místě rozpadlých států vznikly tzv. nástupnické státy: Rakousko, Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, Polsko, Maďarsko a Československo. Zbylé území připadlo Rumunsku a Itálii. Ruská Besarábie byla připojena k Rumunsku. V roce 1919 byla připojena Podkarpatská Rus k Československu. Bylo obnoveno Belgické království v plném rozsahu, Francie získala zpět Alsasko a Lotrinsko. Spojené státy americké získaly vedoucí postavení ve světě a staly se hlavní mocností.
V prvních letech Československé republiky bylo vybudováno mnoho pomníků se jmény těch, kteří v první světové válce zahynuli. Vztah obyvatel obcí k pomníkům byl většinou přímo osobní - mezi uvedenými jmény padlých byl vždy někdo, kdo byl buď přímo členem rodiny nebo k ní měl blízký vztah. I přes velký časový odstup jsou pomníky dosud pietním místem. V našem kraji, kam naprostá většina rodičů nebo prarodičů dnešních obyvatel přišla po druhé světové válce „odjinud", se stala jména na pomnících jmény vesměs neznámými. Z tohoto úhlu pohledu je snad možné pochopit, že poválečným osídlencům pomníky s cizími jmény, navíc často se symboly, které v poválečné době i později byly vnímány velmi nepříznivě, nejen nic neříkaly, ale často vyvolávaly i emoce negativní. Odtud již pak není daleko k vysvětlení (ne však k pochopení) skutečnosti, že mnohé z pomníků padlých z první světové války byly po konci druhé světové války zlikvidovány, z řady dalších byly odstraněny „německé" symboly (orlice, rovnoramenné „tlapaté kříže", dubové ratolesti, meče apod.) a také desky s německými jmény padlých v první světové válce a to co zbylo pak bylo použito jako podstavce pro tehdy „aktuální" pomníky na počest osvoboditelů od nacistického jha. Snad nejtypičtějším příkladem aktivit horlivých funkcionářů minulého režimu je pomník v Sovinci - na mohutném tělese pomníku jsou sochy dvou vojáků v rakouských uniformách v životní velikosti, s typickými ovinovačkami na lýtcích. Na pomníku je jednak deska se jménem Vincenta Gilberta, kapitána francouzské armády, který na hradě Sovinci zemřel v roce 1941 jako válečný zajatec a dále deska s velmi příznačným nápisem: „Na paměť padlým obětem za osvobození a očistu našeho pohraničí". O obětech první světové války, kterým byl původně pomník věnován, ani zmínka. Skutečně „dokonalá očista"! Poněkud kuriózní proměnu prodělal pomník v Tvrdkově - deska se jmény osmnácti padlých občanů obce byla umístěna na „mohyle" z křemenných balvanů s plastikou orlice na vrcholu. Deska byla v roce 1948 nahrazena deskou se jmény prvních českých osídlenců, ta však byla v padesátých letech zničena a v roce 1963 při příležitosti oslav VŘSR byla vsazena nová deska z bílého mramoru s nápisem „Z vděčnosti svým osvoboditelům", později nahrazená stávající žulovou deskou se zájmenem změněným na „našim". V roce 2013 byl pomník opraven a byla instalována nová deska z tmavé intruzivní horniny s nápisem PADLÝM V PRVNÍ A DRUHÉ SVÉTOVÉ VÁLCE. Orlice patrně vzala za své hned v prvních poválečných dnech. Podobně byl přebudován pomník v Dolní Moravici a v Ryžovišti (padlo nebo ve válce zemřelo 68 občanů), v Břidličné zůstala po deskách se jmény padlých jen prázdné místo na zdi hasičské zbrojnice a v parčíku na náměstí je „náhradní" pomník s nápisem „Národním hrdinům obou světových válek 1914 - 1945", z pomníku ve Stránském zbyl pouze podstavec a železný plůtek kolem. V posledních letech byla vrácena původní podoba nejen pomníku v Dolní Moravici, ale také pomníkům padlých Dětřichově nad Bystřicí a také v Tylově.
Pomníky, které zůstaly zachovány, podávají výmluvné svědectví o rozsahu a hloubce tragédie, kterou první světová válka představovala. Např. v Rýmařově přišlo o život 128 mužů (mezi německými příjmeními najdeme i ryze česká - Smetana, Kasparek, Novak, Hlouschek), v bývalém Janušově, Janovicích, Novém Poli a v zaniklé obci Růžové celkem 74, v Ondřejově 25 (každý dvacátý občan), v malém Harrachově s necelými 350 obyvateli 16 mužů, ve Staré Vsi 87 - každý třicátý občan, v Rudě 26, v Dobřečově, který měl tehdy kolem 550 obyvatel 32, v Jiříkově s necelými 400 obyvateli 21 (na prvním místě jméno učitele L. Brosche, mezi oběťmi jsou uvedeni tři muži s příjmením Ali - Martin, Adolf, Eduard, objevuje se i příjmení Jurinka, patrně slovanského původu), v Břidličné 62. Udržovaný žulový pomník v Rešově uvádí jména 18 mužů, kteří zemřeli nebo zmizeli na frontách v Haliči, Rusku a Itálii, mezi nimi jedno české jméno - Franz Horak. Památník ve formě kapličky ve Velké Štáhli skrývá uvnitř desky se jmény 32 obětí, na prvním místě je uváděn baron v. Stutterheim a mezi německými jmény objevíme také jméno Hajek. V Edrovicích sice zůstala podobná stavba - jako zvonička - zachována, desky se jmény však chybí, pomník v Albrechticích u Rýmařova byl zcela zlikvidován. Ve Stříbrných horách umístili desku se jmény 14 padlých a zemřelých do místní kaple, dodnes podává svědectví např. o tom, že jen několik dní po zahájení války s Ruskem tam 14. srpna 1914 padl první z místních občanů - Otto Pösel, na ruské frontě zahynulo ještě devět dalších. Deska se jmény padlých je umístěna na průčelí kaple v Krahulčí (Dětřichov nad Bystřicí). V Horním Městě se tehdejší radní při jednání o vybudování pomníku neshodli a obec tak zůstala bez památníku.
Při bližším zkoumání jmen padlých, zemřelých a nezvěstných na pomnících zjistíme, že umírali i vojáci velmi mladí, např. v Harrachově byl nejmladším Ervin Tenner, který padl ve svých devatenácti letech, nejstarším, devětačtyřicetiletým, byl možná jeho otec nebo strýc Josef Tanner. Na památníku v Janovicích jsou uvedeni tři devatenáctiletí Otto Hoffmann, Alfred Schreiber, Karl Scholer z Janušova, vůbec nejmladším byl osmnáctiletý Karl Ludwig. Mezi oběťmi z Dobřečova jsou čtyři s příjmením Nickmann, patrně všichni rodinně spříznění, ve Staré Vsi se na pomníku objevují po šesti příjmení Falk a Hoffmann, v Ondřejově třikrát příjmení Schmidt, prvním padlým byl Rudolf Schwab, 16. 8. 1914, na úplném počátku války. Na pomníku v Těchanově žádná jména uvedena nejsou.
Kolik nešťastných lidských osudů by se dalo vyčíst z kronik, úředních záznamů a hlavně ze vzpomínek těch, kteří peklem první světové války procházeli! Nejen na frontách, ale i ve válčících zemích. Hlad, zima, nemoci, bolest nad ztrátou blízkých, vdovy, sirotci, bída, beznaděj...
Neodbytně se vnucuje otázka - proč?
Na pomnících vedle vesměs německých jmen padlých, nezvěstných a zemřelých v důsledku nemocí a zranění vidíme zejména výrazná hesla o vděčnosti hrdinům padlým za vlast („Den Helden der Heimat", „Den fürs Vaterland gefallen Helden" apod.). Za jakou vlast? Sudety s převážně německým obyvatelstvem byly součástí Rakouska-Uherska stejně jako české vnitrozemí. „Mým národům" nazval tehdy císař výzvu k válce a zároveň ortel smrti pro mnoho obyvatel jeho říše, nemajících potuchy o pravých příčinách války a hlavně o jejím smyslu. A tak za „vlast", tedy „za císaře pána a jeho rodinu", museli bojovat Rakušané, Maďaři, Češi, Slováci, Poláci, Srbové, Chorvati a Slovinci, Rumuni a Italové a také Němci žijící na území mnohonárodnostního celku Rakousko-Uherska se 49 milióny obyvatel. Když Češi, Němci a další trpěli a umírali na rakousko-uherských frontách, možná tušili, že „vlast", za kterou jsou nuceni bojovat, je jen propagandistickým heslem, ale jejich představy o „pravé vlasti" byly patrně stejně rozdílné jako jazyky, kterými mluvili. Poválečný vývoj to jasně ukázal, i když ovšem nejdůležitější roli opět hrála „vyšší politika". Čechům se naplnil sen o samostatném státě, Němci z pohraničních území však vesměs směřovali k jinému cíli - doufali ve vznik státu Deutsch-Österreich, jehož součástí by byly i autonomní provincie Deutschböhmen v severních Čechách, Böhmerwaldgau na Šumavě a Sudetenland a Deutschsüdmöhren na Moravě a ve Slezsku. Snahy o odtržení těchto „provincií" od českého státu ukončil až vojenský zásah československé vlády počátkem prosince 1918, tehdy bez obětí, nicméně však akce proti generální stávce v sudetoněmeckých městech v březnu 1919 (požadavkem bylo umožnění účasti na parlamentních volbách v Rakousku) si vyžádala život 54 českých Němců.
Rakousko-uherští vojáci, Češi nebo Němci, jistě netušili, jakým hrůzným způsobem bude zneužit pojem „vlast" a další nacionální symboly pro vyvolání fanatických emocí vedoucích po poměrně krátké době k další, ještě hroznější válce.
O to víc se vnucuje myšlenka, že v první světové válce trpěli a umírali Němci, jejichž jména čteme na pomnících padlých, stejně nesmyslně jako Češi a jiní.
Je zajímavé navštívit pomník padlých v Malé Morávce, který uvádí 43 jmen obětí z Malé Morávky a 19 z Karlova. Po obou stranách původního pomníku jsou umístěny žulové panely se 185 jmény označenými jako „oběti války a násilí v letech 1930 - 1945/49". Jak výmluvné memento! Němcům (některým? - mnohým? - většině?), žijícím po staletí v našem pohraničí, se na počátku druhé světové války splnil sen o spojení s „velkým Německem, ovšem v podobě, za kterou zaplatili velmi krutou daň.
Na nově umístěné desce na pomníku v Malé Morávce je český a německý nápis: „Hroby vojáků jsou památníkem, který navždy nabádá k míru a usmíření.".
Lidská dimenze krvavých křižovatek chaotického vývoje člověčenstva by neměla být zapomenuta nikdy, ani v případě Čechů a Němců padlých pod prapory Rakousko-Uherska v první světové válce.

Marek, Miloslav : Rýmařovský horizont 19/2006, SVČ Rýmařov

Pozn.:  V článku chybí informace o pomnících padlých v Lomnici a v Tylově. O historii jejich vzniku a dalších osudech napsal pro Rýmařovský horizont zajímavý článek p. Jaroslav Chytill,  článek byl zveřejněn v RH 13/2007. Zde si dovolíme citovat některé pasáže z jeho textu:

O postavení pomníku v Lomnici, který by uctil památku padlých vojáků v první světové válce bylo rozhodnuto v r. 1920, a protože nebylo peněz nazbyt, pomník měl být postaven vlastními silami. Tak vznikl svým způsobem výjimečný pomník z kvalitních cihel a betonové malty. Boj se rozpoutal o místo, kde měl být pomník ve tvaru pylonu postaven. Nakonec padla volba na prostranství  u tehdejší císařské silnice naproti hostinci p. Müllera a tam stojí dodnes, i když po roce 1945 byla snaha jej  zbourat (na vrcholu je germánský kříž a na stéle meč). Bohužel dnes již bez desky ze supíkovického mramoru se jmény padesáti padlých vojáků, z nichž pět bylo Čechů.

O tylovském pomíku se ví jen velmi málo - jen to, že stál u silnice do Bruntálu a dodnes zde najdeme jeho dva díly.

Pozn. autora: Mezi různé pomníky připomínající konec druhé světové války a její oběti zaujímá zvláštní postavení památník v místě pracovního tábora - pobočky koncentračního tábora v Osvětimi na jižním okraji obce Lomnice. Na hřbitově pak najdeme památník obětem zajateckého tábora z let 1940-45.

M. Marek