Mezi údolím Podolského potoka na severu a Hornomoravským úvalem na jihu se ve středověku těžily stříbrné rudy u Břevence, Rudy, Horního města, Stříbrných Hor a Staré Vsi. Stříbro se získávalo ze stříbronosného galenitu (PbS), v menší míře z nepodstatně zastoupeného tetraedritu (Cu₃ SbS_3-4 ), proustitu (Ag₃ AsS₃ ), popř. ryzího stříbra. Při geologickém průzkumu prováděném v 50. letech tohoto století bylo prokázáno, že historicky těžené stříbro je jen jednou z užitkových složek v sulfidických rudách s převahou pyritu (FeS₂ ), sfaleritu (ZnS) a galenitu (PbS) a že tělesa sulfidických rud značně přesahují hloubku 60 m dosaženou starou těžbou. Prostor se středověkými dobývkami na stříbro (místy i s významnějším podílem zlata) ve výše vymezeném prostoru je označován jako hornoměstský rudní revír.

Doly v okolí tzv. hornoměstké zatáčky východně od Skal (Hangenstein) byly zaznamenány již na historické mapě Moravy J. A. Komenského z roku 1624. V prostoru nazývaném Pittenwlad (původně snad Bittenwald - vyprošený les) probíhala intenzivní těžba železných rud až do roku 1880. Ložisko submarinně-exhalačních železných rud jako součást tzv. příkontaktního pruhu železných rud typu Lahn-Dill devonského stáří mezi Rešovem a Edrovicemi, je sledovatelné v délce 900 m; příčnými poruchami je rozčleněno do tří segmentů. Ložisko má čočkovitý vývoj, mocnost poloh dosahuje až 4 m. Těžené rudní polohy obsahovaly poměrně kvalitní železnou rudu s převahou hematitu (krevele) s kovnatostí od 24 do 55 % Fe. Ložisko je rozfáráno až do hloubek 60 - 100 m pod povrchem. Nejdéle provozovaným dolem byl „Johannes Nepomucenus" založený v polovině 17. století.

Naleziště rud barevných kovů na východních až jihovýchodních svazích vrcholu Soukenná (1 022 m n.m.), cca 1,5 km severozápadně od sz. okraje Nové Vsi (část obce Dolní Moravice), v nadmořské výšce nad 800 m n.m. Rozsáhlý důlní komplex na ploše cca 500 x 400 m, rozfáraný do hloubky 100 m je největším historickým dolem na stříbronosný galenit na severní Moravě. Hlavní etapa dolování spadá do období před rokem 1500 n.l. I když z té doby je jen velmi málo historických zpráv, o úsilí starých horníků nejlépe svědčí rozsah důlních prací a dědičná štola (štola odvádějící vodu z nejnižších částí těženého ložiska) dlouhá 620 m, která podsedá ložisko v hloubce 92 m.

Rudní revír Malá Morávka je jedním z nejstarších dochovaných důkazů o hornické činnosti na území severní Moravy a nejrozsáhlejším železnorudným revírem Jesenicka. Nachází se zde kolem 100 opuštěných dolů. Těžba probíhala v území mezi obcemi Karlov, Malá Morávka, Karlova Studánka, Podlesí, Rudná pod Pradědem o ploše cca 10 km². Hlavní část dolů, nyní označovaná jako Malá Morávka - sever, se nachází ssz. od obce Malá Morávka v Hrubém Jeseníku na svazích Javorového vrchu (1024m) s dílčí kótou Kosov (pův. něm. název Urlichberg, česky také Čekov) a Kopřivné (Am Schneeweg). Doly začínají západně od silnice Malá Morávka-Hvězda - Karlova Studánka přibližně v místech, kde Bělokamenný potok protéká pod silnicí od SZ k JV a táhnou se v sv.-jz. pruhu, končícím severozápadně od Malé Morávky. V dobách největšího rozmachu těžby byla tato oblast známá pod  německými názvy Urlich, Schindelwinkel (později se oba revíry uvádějí jako Urlich) a Schneeweg. Výskyty rud pokračují přes kótu Javorový vrch ( 1024 m) směrem na Malou Morávku a Karlov. Od Malé Morávky pokračují k jihu a jihovýchodu až po Dolní Moravici.

Andělskohorský rudní revír je z historického pohledu jedním z nejstarších dochovaných důkazů o hornické činnosti na území severní Moravy a zahrnuje pozůstatky zejména po těžbě zlata. Historie dolování na tomto území sahá prokazatelně do doby cca 1 500 let před n.l.

Andělskohorský rudní revír se nachází na východním okraji Hrubého Jeseníku mezi obcemi Karlova Studánka, Ludvíkov, Vrbno p. Pradědem, Andělská Hora a Stará Rudná. Jedná se o revír s rozlohou cca 30 km ². Centrum těžby bylo zejména v okolí obce Suchá Rudná.

Výpis ze stejnojmenného článku autora Ing. Jaromíra Nováka, Sborník GPO – 31. říjen 1986

Oproti jiným českým revírům je počet archivních pramenů přímo dokumentujících hornictví v Jeseníkách poměrně malý a odpovídá rozsahu prací vedených v 16. století. Velmi důležitou složkou báňsko-historického výzkumu je dokumentace pozůstatků důlních prací – hmotných pramenů a jejich konfrontace s historickými údaji.

Přepis stejnojmenného článku autora Doc. RNDr. Jaroslava Skácela, CSc., publikovaného v časopise Geologický průzkum 2/1993, str. 48-49

Chudý horský kraj s drsným podnebím v okolí Rýmařova neměl svým prvním osadníkům příliš co nabídnout. Není proto divu, že k trvalému osídlení zde došlo poměrně pozdě a bylo to nerostné bohatství, které motivovalo kolonizaci v průběhu 13. století. Mezi nejstarší osady zde náleží Ruda, která se v dochovaných česky psaných listinách sice uvádí až v r. 1348, avšak zdejší doly na stříbro byly nesporně staršího data a lze je klást na počátek 13. století. Také podle početných zachovaných pomístních názvů z hornické terminologie české i německé vyplývá, že kutání, těžby a zpracování kovů bylo důležitým motivem kolonizace.

Součástí Jiříkova byla malá osada Hutov (Hutdörfel) situovaná asi 1,5 km severně od obce Jiříkov, v pramenné oblasti Těchanovského potoka. Jméno zřejmě pochází z pomístního názvu lesní tratě Huttig, která vedla mezi Jiříkovem a Veveřím, odvozeného od pojmu Huttung (= pastvina), či přímo z tohoto druhého názvu (osada vznikla na obecní pastvině). O založení Hutova nejsou přímé zprávy, Jiří Karel pokládá za pravděpodobné, že vznikla teprve v 18. století.

Mohutné pozůstatky po těžební činnosti ještě dnes svědčí o významu tohoto ložiska štípatelných jílovitých břidlic. Povrchová těžba probíhala zřejmě od počátku druhé světové války asi v osmi lomech do hloubky 30 - 40 m. Většina lomů je zatopena a spolu s objemnými zarostlými haldami odpadního materiálu vytváří velmi zajímavou „krajinu" s překvapivými pohledy a zákoutími. Jistou „ponurou malebnost" dodávají území i ruiny bývalé kaple a již sotva znatelné pozůstatky statku.
Na ložisku byly těženy minimálně dvě polohy jílovitých břidlic místy až fylitického vzhledu, příjemné modrošedé barvy. Břidlice byla využívána zejména na výrobu střešní krytiny, charakteristické pro toto území, ale také jako dlažby a obklady, na některých ložiscích na výrobu brousků a školních tabulek, odpadní materiál byl využíván jako plnivo pro různé účely, na lepenky s břidlicovou drtí apod.
Pozůstatky po těžbě břidlic na Rýmařovsku nacházíme na mnoha místech - rozsáhlé zahloubené lomy a haldy v Břidličné - jezírka, v Malé Štáhli, v Jamarticích, Ondřejově, Václavově a v dalších místech.

M. Marek

Opuštěný stěnový kamenolom na pokrývačskou břidlici se nachází ve svahu na západní straně silnice č. 449 z Valšovského Dolu do Rýmařova, na jižním okraji osady Ondřejov (obec Rýmařov), asi 850 m 1 km jižně od kapličky v osadě Ondřejov (obec Rýmařov). Lom s velkou haldou odpadního materiálu je přístupný přímo ze silnice krátkou příjezdovou komunikací. V odkryvu jsou zastiženy sedimenty andělskohorských vrstev, které se vyznačují rytmickým střídáním několika horninových typů, jež se zákonitě opakují v rytmech nebo cyklech o mocnosti několika dm až metrů. Rytmy se skládají ze slepenců, drob a břidlic s nápadnou převahou břidlic nad hrubšími klastickými členy.

Základními litologickými členy, přítomnými a využívanými i na lokalitě Ondřejov, jsou šedočerné prachovito-jílové a jílové břidlice. Na některých vzorcích bývá patrné intenzívní provrásnění až fylitizace projevující se na plochách odlučnosti hedvábným leskem. Svým složením odpovídají tyto horniny sericitovým nebo chlorit-sericitovým břidlicím.
Pro výrobu kvalitních pokrývačských břidlic je možné využít pouze nezvětralé, dobře a tence štípatelné, nezvrásněné a málo rozpukané partie hornin, a proto bylo nutností těžit břidlice ze značně zahloubených povrchových lomů nebo z podzemních děl. Důsledkem a průvodním jevem těžby štípatelných břidlic je tak velké množství odpadního, nepoužitelného materiálu deponovaného na rozměrných haldách. |Názorným příkladem je právě i opuštěný lom v Ondřejově. Haldovina byla v posledních letech hojně používána jako materiál pro zpevňování lesních cest apod.

M. Marek